Fancouzské putování 2008
10.9. - 16.9.2008 Text: Mari. / Foto: Jarda, Franta, Mari.
Kliknutím na fotografii si ji zobrazíte ve větším rozlišení. Pro návrat na náhledy použijte tlačítko Zpět na vašem prohlížeči.
Francouzske Alpy, Provence, Napoleonova cesta - tak to byl teoretický plán na tradiční velký podzimní výlet.
První komplikace se dostavila už při hledání trasy. Každý z nás přišel s jiným návrhem s jinými plány i s jinou - ale zaručeně pravou - Napoleonovou cestou. Milan plánoval více terénních úseků, Honza by zas jezdil jen po širokých silnicích a Mari. zas nechtěl k moři, "pač je tam moc lidí", ale do hor, "pač tam je ideální letní teplota kolem 10°C". Nejmíň náročnej byl Jarda, ten by jel kamkoliv. Nakonec jsme ale trasu našli, podrobně naplánovali a vyrazili.
Milan vyrazil s předstihem už v neděli 7.9. sám osamocen a vyjímečně dokonce bez Dany, kterou dočasně doma zanechal bez dozoru i s jejím bacilem. O jeho putování po Švýcarsku toho ale moc nevíme. Prý je tam také pěkně a jistě se tam někdy máme dojet podívat.
Abchom si ušetřili 2400 jednotvárných kilometů (z Prahy do Turína a zpět), zvolili jsme přesun vozmo. Jakmile Honza s Jardou připřáhli za auto vlek a Franta a Mari. nacpali motorky do dodávky, mohli jsme vyrazit. Původně plánovaný sraz v 15:00 na Rozvadově jsme stihli naprosto přesně. Potkali jsme se totiž už v Plzni a tak společně a naprosto přesně ve 14:59 přijíždíme na parkoviště na Svaté Kateřině a dotankováváme kromě paliva do auta i noviny a všechny obvyklé propriety na týden mimo rodnou hroudu.
Původní plán vyspat se někde kolem Brenneru nebo Lago di Garda padl a po mírném nátlaku na starší účastníky (nakonec díky tomu, že s námi jede i Dana, je to 3:2 k dojezdu až do cíle) a po drobném konfliktu mezi navigací v jednom autě a mapou ve druhém autě dojíždíme úplně v pohodě kolem 2. hodiny ráno do Saluzza, které se stane na týden parkovištěm našich aut. V hotelu, kde na nás už čeká Milan, ještě stíháme pár lahvinek místního vínka na dobrou noc a usínáme těsně nad ránem.
Ráno se přesouváme ještě autem z hotelu do továrny Giletta v městečku Revello nedaleko Saluzza, kde nám umožnili nechat auta. Vykládáme, rychle se převlíkáme a hurá vzhůru do prvních zatáček. No, prvních 50 km v údolí bylo ještě vidět a dokonce ani moc nepršelo. To se ale vzápětí změnilo, přišla mlha a začalo pršet. Bohužel jsme zatím netušili, že více než polovinu celého výletu strávíme v těhle sra*kách. :-(
První průsmyk (Col d'Angel), přejezd do Francie - nekonečné serpentiny stíhají jedna druhou (kdyby nebylo mokro, bylo by to ještě lepší), úžasné výhledy do údolí (kdyby nebyla mlha, bylo by i krásně vidět). Ale i tak si to užíváme... Hned v prvním údolí zjišťujeme, že pomluvy nekecaly a kafe ve Francii je opravdu o třídu (možná o dvě i tři) horší než kafe v Itálii. A zavírání pump přes poledne také nezklamalo a spolehlivě funguje.
Přes Col d'Isoard a město Brisancon s obrovskou středověkou pevností se zase vracíme na chvíli do Itálie. Nocleh jsme tu ale nenašli, trochu to tu funguje jako ve Francii, tak se sbíráme a pokračujeme přes Oulx opět do Francie. Vydáváme se směrem na sever a nakonec pro dnešek kotvíme v městečku Lanslebourg-Mont-Cenis. Co si vybavuju? Mikropokoj se šíleným záchodem, ale za cenu jako v Hiltonu; bezpečné garáže asi jako veřejné parkoviště v Praze na Jižáku; příšerný kafe a neustávající a vytrvalý déšť. Usínáme v dobré náladě jen díky grappě, která nám sice nechutná, ale teče a motá se po ní hlava.
Abych tedy nekřivdil úplně, večerní sýrové fondue, ráno příjemná slečna v pekárně a okolní hory i přes nepřízeň počasí nás všechny ráno ladí do pohody a vyrážíme. Slabší povahy to táhne za mořem - tj. jižně, ale po dlouhém váhání vyrážíme stejně severně - do hor směrem na Val d'Izere. No nelituje teď už snad nikdo. Po pár kilometrech nebe modrá, sluníčko vykukuje a to už se valíme po silnicích nad Val d'Izere, kde se v zimě úplně normálně lyžuje. Malá sváča a nadějné počasí nám dává chuť pokračovat stále na sever. Jedeme tedy přes Bourgh St.Maurice do Albertville (horní cestou přes Beaufort). Z Alberville se vracíme zpět směrem do hor a přes Col d'Madelaine směřujeme do La Chambre. Všudypřítomné bílé sra*ky nám však celkem kazí náladu, silnici mokrá, klouže, není vidět na krajnici, všechno je mokrý a zamlžený - no vopruz. A k tomu je pátek odpoledne a jak velí tradice, budeme shánět zadní gumu na Jardovo FJR.
Gumu jsme vyřídili docela rychle, ale nálada je stejně bídná. Je už docela pozdě, tak volíme docela jednohlasně skrečování dnešní etapy a hledáme hotel. No jo, Savoy v St.Michel de Maurienne zní opravdu excelentně, ale opět docela špinavý a malý pokoj, pod špinavými okny špinavé nádraží a špinavá dálnice. Prostě taková francouzská klasika. A hnusný kafe. No alepoň ta kořalka, že je všude stejná - mezinárodně dobrá.
Akorát pan domácí nemá pro naši žízeň moc pochopení. Aha, asi jsme ho nepozvali na náš mejdan na jeho střeše, tak na nás chudák ve 3 ráno něco francouzsky už docela i křičel. Naše lingvistická skupina však z franštiny propadala, takže jsme se zmohli jen na jediné francouzské slovo... Ano, přesně to... No neměl nás asi moc rád, ráno se koukal fakt divně, kroutil hlavou a vykřikoval něco jako l'bordel.
Ráno moudřejší večera: Prší, prší, je zima, mlha a prší. Kromě Mariho vyrážíme dle plánu přes Col du Galibier směrem na Grenoble. Milanovi dochází trpělivost jako prvnímu a odpojuje se od nás s plánem prodloužit si slunečnou dovolenou někde na Korsice. Později se dozvídáme, že sluníčko mu začalo svítit asi kilometr po naší odbočce, tak si prý oddychnul. Mari se v tu chvíli konečně probral, opustil úžasný hotel a dle plánu se přesouval s asi dvojhodinovým zpožděním za skupinou po stejné trase. Už neprší, ale totálně ch*ije (pardon, ale jiné přirovnání nemám), je zima, pruda, humáč. Prostě dovolená eňo-ňůňo.
Přes Vizille, kde se kouří z horského jezera, pač i to je teplejší než okolní vzduch, se napojujeme na tradiční Napoleonovu cestu, protože ta ve skutečnosti startuje až z nedalekého Grenoble. Když jsem v La Mure přišel do místní kavárny na náměstíčku, před kterou jsem se prostě odlomil z motorky a objednal si 3 čaje a 3 kafe, užasle se na mě hospodskej díval, kde že vezu ty kámoše. Když jsem do sebe ty kafe hodil jako panáka, pochopil, že mi je asi zima. Že mi je i mokro pochopil až ve chvíli, když jsem odcházel a on se jal vytírat celý lokál s tím, že donesená voda pod mým místem mu bude bohatě stačit i na umytí výlohy. Zde jsem také zachytil signál hlavni skupiny a už tedy vím, že jedu spravnym smerem a asi po 50 kilometrech je údajně i sucho... Wow. Že by?
A bylo. Ještě než jsem dorazil do cíle dnešní etapy do městečka Gap, obloha se protrhala, teplota se zvedla na neuvěřitelně letních 13°C, ale hlavně, přestalo pršet!
V Gapu jsme našli prima hotel za rozumný peníze, večeřeli jsme na chodníku bagetu a úžasnou paštiku z místního řeznictví a dali si panáka v irský hospodě a hlavně nepršelo. Prostě pohoda zase začala. Přes noc nám uschlo i všechno oblečení, takže po snídani na náměstí vyrážíme.
Z Gapu vyjíždíme směrem na východ k Jezeru Lac de Serre Poncon, kolem kterého se stáčíme na jih. Krásný svezení. Serpentinky tak akorát, krásnej čistej asfalt, minimální provoz, pohoda. Po asi 100 km dojíždíme až do Digne Les Bains. Na náměstí probíhá klasická vetešárna, prostě trh se vším možným. Obědváme a pokračujeme dál směrem k moři.
Široká, přiměřeně klikatá a docela rychlá silnice, i přes nedělní odpoledne docela malej provoz. Prostě takových cca 150 km skvělýho svezení. Stavíme akorát u pumpy a pak až těsně nad Nice. No a když už jsme u moře, sjíždíme opravdu až na pláž. Hotel jsme nakonec našli v Juan Les Pins, zvenku vypadal strašně, ale uvntř docela překvapivě pěknej. Večer jsme kromě koupele absovovali i sváteční večeři v restauraci na pláži s výhledem na jachty. Docela je sympatická ta francouzská riviera, když je tu málo lidí.
Ráno se zvedáme zpět do hor. Na skok se stavíme jen v Monte Carlu a pelášíme vzhůru směr Sospel a zpět do Itálie. Silnice už není tak široká jako na Napoleon Route, ale i tak opět příjemné svezení. Na hranicích z Francie do Itálie (Limone Piemonte) je sice poněkud namrzlo, ale i tak bez problémů stíháme dnešní cíl - Saluzzo. Franta jede hledat hotel, Jarda, Honza a Mari. si ještě trochu prodlužují výlet a jedou se podívat zpátky do hor - do francouzského lyžařského střediska Isola 2000.
Přes Cuneo se vracíme zpátky na základnu. Večeříme v centru Saluzza v hotelu, který nám našel Franta. Nejprve vyhrožoval štěnicema za 70 Euro, ale nakonec se nic z předpovědí nevyplnilo. V noci se ještě procházíme Saluzzem a ve středu ráno si dáváme už jen pár závěrečných kilometrů, přejedeme si do Giletty vyzvednout auta a otáčíme směrem k domovu. Kolem 22. hodiny úspěšně přistáváme v Praze.
Bylo to prima! A kdyby ty první dny tolik nepršelo, bylo by to bývalo ještě lepší! Určitě se sem ale ještě vrátíme. Pár cílů jsme si tu nechali i napříště.
Home
